Zajímavosti o babočkovitých
Babočkovití jsou jednou z nejpočetnějších a nejpestřejších čeledí denních motýlů v Praze. Patří mezi ně jak stěhovavé druhy, tak druhy přezimující jako dospělci.
Některé zajímavosti se mohou překrývat s obecnou sekcí Zajímavosti a rekordy. Uvádím je zde znovu v kontextu konkrétní čeledi — s důrazem na to, co ji odlišuje od ostatních skupin.
Motýli, kteří vypadají, že chodí po čtyřech
Babočkovití mají přední pár nohou zakrnělý a ke chůzi ho prakticky nepoužívají. Při usednutí proto vypadají, jako by měli jen čtyři nohy — přestože mají šest jako každý hmyz. Anglicky se jim proto říká „brush-footed butterflies" — motýli s kartáčovitými nohami.
Čeleď plná barevných kontrastů
Mnoho babočkovitých má svrchní stranu křídel nápadně barevnou, ale spodní strana bývá mnohem nenápadnější. Motýl tak může při letu zářit barvami a po dosednutí téměř zmizet v okolí.
Maskování jako suchý list
Babočka bílé C má vykrajovaná křídla a nenápadnou spodní stranu, díky které při zavřených křídlech připomíná suchý list. To jí pomáhá hlavně při odpočinku a zimování.
Bílé C jako podpis
Babočka bílé C dostala jméno podle drobné světlé značky na spodní straně zadních křídel. Ta opravdu připomíná písmeno C nebo čárku.
Kopřiva jako motýlí školka
Housenky babočky kopřivové i babočky paví oko se vyvíjejí výhradně na kopřivě dvoudomé — žádná jiná rostlina je nenahradí. Bez porostů kopřiv by tyto druhy z krajiny postupně mizely, ačkoliv je dnes považujeme za samozřejmou součást zahrad a parků.
Paví oči nejsou jen ozdoba
Babočka paví oko má na křídlech výrazné oční skvrny. Ty mohou při náhlém rozevření křídel překvapit nebo odradit predátora.
Černé housenky v početných skupinách
Housenky babočky paví oko žijí po vylíhnutí společně a na jedné kopřivě jich mohou být desítky. Společný výskyt jim zřejmě pomáhá v ochraně i efektivním využití rostliny.
Babočka paví oko syčí na myši
Oční skvrny babočky paví oko (Aglais io) chrání před ptáky — ale v tmavém zimovišti jsou k ničemu. Studie z roku 2012 ukázala, že při vyrušení hlodavci motýl syčí třením křídel: 75 % myší po akustickém signálu uprchlo. Zrak a zvuk tak chrání před různými predátory v různých situacích — ptáci za dne, hlodavci v noci.
Babočky, které přežijí jako dospělci celou zimu
Některé babočky přečkávají zimu jako dospělí motýli ukrytí v dutinách, sklepích nebo kůlnách — proto je lze vidět jak pozdě na podzim, tak brzy zjara. Rekordérkou je babočka osiková (Nymphalis antiopa): s jednou generací ročně a přezimováním jako dospělec může jako motýl přežít téměř celý rok.
Admirál táhne na jih i na sever
Babočka admirál je tažný druh. Na jaře přilétají jedinci ze směru od jihu a obsazují severnější oblasti, kde se rozmnožují. Na podzim pak nová generace migruje zpět k jihu — jde o jeden z mála zdokumentovaných sezónních tahů u evropských denních motýlů.
Obyčejný motýl, mimořádná cesta
Babočka bodláková — jeden z nejběžnějších členů čeledi babočkovitých v Evropě — dokázala překonat Atlantik z Afriky do Jižní Ameriky. Výzkum doložil cestu přes více než 4 200 km. Je to připomínka, že i zdánlivě obyčejný motýl může skrývat mimořádné schopnosti.
Některé babočky mají raději ovoce než květy
Babočky často sají nektar, ale některé druhy ochotně vyhledávají i šťávu z přezrálého ovoce, mízu stromů nebo jiné sladké zdroje. To je dobře vidět třeba u druhů, které se na podzim objevují v sadech.
Batolec duhový (*Apatura iris*): motýl korun stromů
Batolec duhový tráví velkou část života v korunách stromů a není vždy snadné ho zahlédnout — samec slétne níže jen tehdy, když hledá minerály nebo vlhkost. Neživí se nektarem z květů: dává přednost medovici mšic, míze stromů a minerálním látkám z vlhké půdy nebo trusu.
Strukturální barva — od jihoamerických Morpho po evropské batolce
Leskle zbarvené druhy babočkovitých nemají barvu danou pigmentem — vytváří ji mikrostruktura křídlových šupinek odrážející světlo určitých vlnových délek. Nejnápadnějším příkladem jsou jihoameričtí motýli rodu Morpho, ale stejný optický princip platí i pro evropské batolce: jejich modrofialový lesk se mění s úhlem pohledu a při pohybu motýla.
Batolec červený mění barvu podle světla
Samec batolce červeného může podle úhlu světla působit hnědě, fialově až kovově modře. Nejde o přemalování, ale o optický efekt na křídlech.
Lesní motýli potřebují světlo
Mnoho babočkovitých lesních druhů nevyžaduje hustý temný les, ale spíš lesní lemy, světliny, průseky a cesty. Potřebují kombinaci stromů, živných rostlin a slunných míst.
Dva batolci, dva různé stromy
Batolec duhový (Apatura iris) je vázán hlavně na vrbu jívu a vlhčí lesní lemy. Batolec červený (Apatura ilia) dává přednost topolu osice a dalším topolům. Dva příbuzné druhy sdílí podobný způsob života, ale každý se drží jiného stromu — proto záleží na pestré skladbě lesů.
Batolec topolový — jeden z největších denních motýlů střední Evropy
Batolec topolový (Limenitis populi) dosahuje u samic rozpětí křídel až 90–96 mm — řadí ho mezi největší denní motýly středoevropské fauny. V České republice je zákonem chráněný a vázaný na staré listnaté lesy s přítomností topolu osiky. Přes svůj název patří do stejného rodu jako batolec červený, ale svým modrošedým zbarvením s výraznou bílou páskou výrazně vyčnívá.
Babočka osiková není jen na osice
Navzdory českému jménu se housenky babočky osikové mohou vyvíjet na více dřevinách — například na břízách, vrbách a topolech.
Některé housenky žijí společně
U více druhů babočkovitých žijí mladé housenky pospolitě. Vytvářejí skupiny nebo zámotky z listů, než se později rozptýlí.
Perleťovci dostali jméno podle spodní strany křídel
U mnoha perleťovců najdete na spodní straně křídel světlé, stříbřité nebo perleťové skvrny. Právě ty pomáhají vytvořit jejich typický perleťový vzhled.
Hnědásci bývají kresbou jako mozaika
Hnědásci mají často křídla složená z oranžových, hnědých a tmavých políček. Na první pohled mohou působit podobně, ale při bližším pohledu je kresba velmi druhově specifická.
Některé druhy milují městskou krajinu
Babočka kopřivová nebo babočka paví oko se běžně objevují v zahradách, parcích i na balkónech. Pomáhá jim dostupnost kopřiv a přítomnost úkrytů pro zimování. I malý neposečený kout s kopřivami v soukromé zahradě může těmto druhům nabídnout místo pro vývoj housenek.
Soví oči na křídlech
Středoameričtí a jihoameričtí motýli rodu Caligo patří mezi babočkovité a na spodní straně křídel mají velké kresby připomínající oči sovy. Ty mohou zmást nebo odradit predátory.
Greta oto — křídla odrážejí jen 2 % světla
Průhledná křídla Greta oto nejsou holá — jsou pokryta nepravidelnými nanostrukturami z voskových uhlovodíků, které fungují jako antireflexní vrstva. Výsledkem je reflektance pod 2 % — nižší než u mnoha profesionálních optických čoček. Na rozdíl od pravidelných struktur motích očí jsou tyto nanostruktury náhodně uspořádány, což jim umožňuje potlačovat odraz pod různými úhly pohledu. Druh patří do podčeledi Ithomiinae v rámci babočkovitých.
Heliconius: motýl, který jí pyl a dožívá se šesti měsíců
Motýli rodu Heliconius, patřící mezi babočkovité, dokážou využívat pyl jako zdroj aminokyselin — nikoli jen jako nektar. Díky tomu se mohou dožít až šesti měsíců, zatímco příbuzný druh bez pylové stravy žije jen šest týdnů. Jde o jeden z největších rozdílů v délce života v rámci jedné čeledi.
Heliconius si pamatují trasy
U tropických motýlů rodu Heliconius je známé pravidelné navštěvování stejných zdrojů potravy. Jejich chování připomíná ustálené motýlí trasy krajinou.
V Česku jsou mezi babočkovitými i chráněné druhy
Někteří zástupci babočkovitých, například batolci, patří u nás mezi ochranářsky významné druhy. Jejich výskyt často souvisí s kvalitními lesními lemy, vlhkými údolími a zachovalou strukturou krajiny.
Batolci sestupují z korun za hnojem a mršinami
Samci batolců tráví většinu dospělého života vysoko v korunách stromů, kde jsou těžko viditelní. Z korun ale sestupují za sodíkem a minerálními látkami, které v medovici mšic nenajdou — hledají je na hnoji, mršinách nebo vlhkých místech. Jde o příklad minerální výživy, která doplňuje jejich jinak chudou cukrovou stravu.
Babočkovití mají uši na křídlech
Mnozí babočkovití mají na spodní straně předního křídla tympanální ucho — tenkou membránu s více než stovkou smyslových buněk. Různé druhy slyší různé frekvence. Jeden noční druh z čeledi babočkovitých (Manataria maculata) reaguje úhybným manévrem na ultrazvuk — pravděpodobně jako obrana před echolokací netopýrů.
Babočkovití, kteří křičí
Tropičtí motýli rodu Hamadryas produkují při soubojích o teritorium akustické klikání o hlasitosti 80 až 100 dB — srovnatelné se sekačkou na trávu. Zvuk vytváří upravenou žilnatinou jediného křídla. Oba pohlaví mají orgány pro jeho vnímání. Jde o jeden z nejhlasitějších zaznamenaných zvuků produkovaných denním motýlem.
Viceroyův mimetismus nebyl tím, čím se zdál
Motýl Viceroy byl po desetiletí uváděn jako příklad Batesovské mimikry — nejedovatý napodobuje jedovatého Monarchu. Experiment z roku 1991 ale ukázal, že Viceroy je sám nechutný: vstřebává salicylové látky z vrbových listů. Oba motýli se tak navzájem chrání — jde o Müllerovu mimikry, ne Batesovskou. Šlo o jeden z ikonických omylů v entomologii.
První zdokumentovaný posun areálu motýla vlivem klimatu
Americký druh Euphydryas editha posunul svůj areál o 92 km na sever a o 124 m výše za tři desetiletí. Vědkyně Camille Parmesan to v roce 1996 doložila srovnáním historických a současných populací v celém areálu druhu. Šlo o první rigorózní vědecký důkaz toho, že klimatická změna mění geografické rozšíření konkrétního druhu — studie se stala klasikou entomologie i klimatologie.
Monarchové zimují v kolonii stovek milionů jedinců
Monarcha stěhovavý (Danaus plexippus) zimuje v mexických horách v koloniích tak hustých, že větve stromů se pod nimi ohýbají. V rekordní zimě 1996–97 pokrývaly kolonie přes 18 hektarů se stovkami milionů jedinců. Migrující generace navíc žije 7–8 měsíců, zatímco letní generace jen několik týdnů — výrazně odlišná délka života v rámci jednoho druhu.
Jed housenky přežije přes proměnu do dospělého motýla
Housenky Monarchy vstřebávají z klejiček kardenolidy — látky, které jsou pro většinu živočichů jedovaté. Pozoruhodné je, že tyto obranné látky přetrvají přes proměnu: dospělý motýl je zdědí po housence. Chemická obrana tak překračuje hranici mezi vývojovými stadii — jev vzácný i v říši hmyzu.
Babočka síťkovaná: jarní a letní tvář
Přestože obě generace babočky síťkované nesou stejné geny, vypadají naprosto jinak. Jarní forma levana je oranžovohnědá se sítí černých žilek, letní forma prorsa je černá s bílou páskou přes křídla. O tom, která forma vznikne, rozhoduje délka dne v době vývoje housenky — při méně než osmi hodinách světla vznikne jarní forma, při více než šestnácti hodinách letní.