Zajímavosti o běláskovitých
Běláskovití jsou typičtí bílí a žlutí motýli českých zahrad a luk. Jejich zbarvení má zajímavý biochemický původ a některé druhy patří k nejdéle žijícím denním motýlům.
Některé zajímavosti se mohou překrývat s obecnou sekcí Zajímavosti a rekordy. Uvádím je zde znovu v kontextu konkrétní čeledi — s důrazem na to, co ji odlišuje od ostatních skupin.
Nejsou jen bílí
I když se jim česky říká běláskovití, nepatří sem jen bílí motýli. Do čeledi patří také žluťásci a druhy s oranžovou kresbou, například bělásek řeřichový. Celosvětově jsou pro čeleď typické bílé, žluté nebo oranžové barvy doplněné tmavou kresbou.
V Česku jich žije skoro dvacet
Na území Česka se uvádí přibližně 18 druhů běláskovitých. Bělásci proto nejsou jen jeden běžný bílý motýl — jde o pestrou skupinu s různými druhy a životními strategiemi.
Bělásek zelný není jen škůdce
Bělásek zelný (Pieris brassicae) je dobře znám hlavně kvůli housenkám na brukvovité zelenině. Z pohledu přírody je ale zároveň běžným denním motýlem, který dobře ukazuje vztah mezi rostlinami, hmyzem a člověkem ovlivněnou krajinou.
Housenky milují brukvovité rostliny
U mnoha bělásků jsou housenky vázané na brukvovité rostliny. Proto se některé druhy objevují i v zahradách, kde rostou zelí, kapusta, květák, brokolice nebo plané brukvovité rostliny.
Plané rostliny jsou stejně důležité jako zahrada
Bělásci nejsou závislí jen na pěstované zelenině. V přírodě využívají i plané brukvovité rostliny, například různé druhy řeřišnic, hořčic nebo česnáčků. To je důležité pro jejich přežívání mimo zahrady a pole.
Bělásek řeřichový má oranžové špičky křídel
Samec bělásků řeřichového (Anthocharis cardamines) je nezaměnitelný díky oranžovým skvrnám na špičkách předních křídel. Samice je nenápadnější a může na první pohled připomínat jiné bílé bělásky.
Žluťásek řešetlákový — citronový posel jara
Samec žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni) má nápadně citronově žlutá křídla. Přezimuje jako dospělý motýl a patří tak k prvním nápadným motýlům sezóny — v příznivých podmínkách vyletuje již v únoru nebo v začátku března, dlouho před většinou ostatních druhů.
Samice žluťáska vypadá jinak než samec
Samec žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni) má výrazně citronově žlutá křídla, zatímco samice je mnohem světlejší — skoro bílá — a v terénu ji lze snadno zaměnit za běláska. Pohlavní rozdíl ve zbarvení je u běláskovitých poměrně běžný a pomáhá motýlům rozlišovat partnery na první pohled.
Žluťásek řešetlákový má křídla jako list
Křídla žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni) mají nápadně zašpičatělý tvar. Když sedí se zavřenými křídly, může připomínat list — zvlášť díky zelenavému nádechu spodní strany křídel.
Žluťásek potřebuje řešetlák a krušinu
Housenky žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni) se vyvíjejí hlavně na řešetláku počistivém a krušině olšové. Proto ho často potkáme u lesních okrajů, pasek, niv a míst, kde tyto dřeviny rostou.
Bělásek ovocný umí nocovat společně
U bělásků ovocných (Aporia crataegi) je popsané pospolité chování dospělců — mohou společně nocovat na větvích keřů. To je hezký příklad toho, že i zdánlivě jednoduchý bílý motýl může mít zajímavé sociální chování.
Samec bělásků předává samici živiny jako svatební dar
Při páření samec bělásků řepkových (Pieris napi) předává samici spermatofor — strukturu bohatou na bílkoviny, která slouží nejenom k přenosu spermií, ale funguje i jako živinový dar. Studie ukázaly, že dusík z tohoto daru samice přímo využívají k tvorbě vajíček. Čím více páření, tím více zdrojů samice získá — jde o přímou investici samce do potomstva.
Bělásek ovocný vypadá jinak než ostatní bělásci
Bělásek ovocný (Aporia crataegi) má bílá křídla s výraznými tmavými žilkami a průsvitnějšími okraji. Díky tomu působí jemněji a skleněněji než běžní zahradní bělásci — a je prakticky nezaměnitelný.
Bělásek ovocný dokáže masově migrovat
Bělásek ovocný (Aporia crataegi) se v jižní Evropě pravidelně účastní masových tahů — na podzim mohou tisíce jedinců procházet horskými průsmyky nebo pobřežními koridory. V některých oblastech Středomoří jde o jeden z vizuálně nejnápadnějších motýlích jevů roku.
Tři druhy v jednom těle: skrytá rozmanitost bělásků lučních
Co vědci po desetiletí považovali za jeden druh — bělásek luční (Leptidea sinapis) — se ukázalo být komplexem tří geneticky odlišných druhů: L. sinapis, L. reali a L. juvernica. Všechny tři jsou morfologicky prakticky nerozeznatelné a nelze je spolehlivě odlišit pohledem na dospělého motýla. Rozlišit je lze jen pomocí analýzy DNA nebo genitálního preparátu. V České republice pravděpodobně žijí hned dva z těchto kryptických druhů.
Bělásci často vypadají podobně, ale nejsou stejní
Bělásek zelný, řepový, řepkový nebo jižní mohou laikovi připadat téměř stejní. Při bližším pohledu se ale liší velikostí, kresbou tmavých skvrn, žilnatinou i spodní stranou křídel.
Bělásek luční patří k nejjemnějším běláskům
Bělásek luční (Leptidea) působí velmi křehce a má užší, oválnější křídla než mnozí běžní bělásci. Na první pohled je nenápadný, ale právě tím je pro pozorování zajímavý.
Bělásek zelný má více generací
Bělásek zelný (Pieris brassicae) může mít během sezóny více generací. V zemědělství je nejvýznamnější početnější letní generace, jejíž housenky mohou poškozovat brukvovitou zeleninu.
Různé druhy přezimují různě
Běláskovití nepřezimují jednotně. Bělásek zelný (Pieris brassicae) přečkává zimu jako kukla — dospělý motýl, kterého vidíme na jaře, se vylíhl teprve z kukly přezimující mimo sezónu. Žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) naopak přezimuje jako dospělec a vyletuje brzy zjara z úkrytu. Stejná čeleď, dvě různé strategie.
Žluťásci nejsou samostatná čeleď
Žluťásci sice mají vlastní české rodové jméno a výrazně žluté zbarvení, ale patří do čeledi běláskovitých. Běláskovití proto nejsou jen bílí motýli — zahrnují i výrazně žluté druhy.
Bělásek luční má rekordně nestabilní chromozomy
Bělásek luční (Leptidea sinapis) skrývá jeden z nejpodivuhodnějších chromozomálních jevů u hmyzu. Diploidní počet chromozomů klesá plynule od 2n = 106 u španělských populací až na 2n = 56 v Kazachstánu — rozdíl padesáti chromozomů na vzdálenosti přibližně 6 000 km, přičemž motýl na pohled vypadá všude stejně. Autoři studie označili tento systém za první zdokumentovaný případ tak extrémní chromozomální evoluce uvnitř jednoho druhu bez zjevné škody na plodnosti.
Čeleď je silná i v tropech
Běláskovití jsou bohatě zastoupeni i v tropech, zejména v Africe a Asii. Zahraniční druhy mohou mít mnohem pestřejší žluté, oranžové nebo kontrastní vzory než naši běžní bělásci.
Bílá barva bělásků pochází z odpadních látek
Bílá barva křídel bělásků nepochází z typického pigmentu, ale z pterinů a kyseliny močové — látek, které jsou u jiných živočichů odpadními produkty dusíkového metabolismu. Místo vylučování je běláskovití ukládají do šupinek křídel. Bílé křídlo je tak doslova recyklovaný metabolický odpad přeměněný v optický signál.
Z housenky běláska se mohou vyklubnout desítky parazitoidů
Housenky běláska zelného (Pieris brassicae) jsou oblíbeným hostitelem parazitické vosičky Cotesia glomerata. Samička naklade do živé housenky desítky vajíček. Larvy se vyvíjejí uvnitř housenky, která funguje jako zásobárna potravy. Nakonec larvy housenku opustí a zakuklí se zvenku — z jediné housenky tak může vyjít několik desítek parazitoidů.
Žluťásci se vybírají partnera podle UV záření
Samci žluťásků rodu Colias mají na křídlech ultrafialovou odrazivost, neviditelnou lidskému oku. Samice při výběru partnera vnímají tyto UV vzory a preferují samce s intenzivnějším signálem. To, co nám připadá jako jednoduché žluté křídlo, je pro jiného motýla vizuálně bohatší povrch s informací o kvalitě partnera.
Bílé samice žluťáska se rozmnožují jinak než žluté
Asi 5 % samic žluťásků rodu Colias má místo zlatooranžových křídel křídla krémově bílá — tato forma se nazývá helice. Bílé samice investují méně zdrojů do tvorby žlutého pigmentu a díky tomu se za chladnějšího počasí vyvíjejí rychleji a kladou při líhnutí více vajíček. Oranžové samice jsou pro samce atraktivnější, a tak v populaci přetrvávají oba typy vedle sebe v rovnováze.
Klíč k brukvovitým: detoxikace horčičných olejů
Brukvovité rostliny produkují glucosinoláty — látky, které se po poškození mění na toxické horčičné sloučeniny odpuzující většinu hmyzu. Běláskovití vyvinuli specializované enzymy, které tyto látky detoxikují. Díky tomu mají přístup k celé čeledi brukvovitých jako živným rostlinám — ekologicky bohaté skupině, ke které ostatní nemají klíč.
Vosička se nechá dovézt k vejcím přímo na samičce
Samci bělásků přenášejí při páření na samičku chemickou látku, která odrazuje rivaly od dalšího páření. Parazitická vosička Trichogramma evanescens se naučila tuto vůni sledovat — a po jediném setkání se samičkou si ji zapamatuje. Pak samičku vyhledá, přichytí se na její tělo a nechá se doslova dovézt ke snůšce vajíček, která pak naparazituje. Signál, který měl samičku chránit, se proměnil v naváděcí maják pro dalšího nepřítele.
Bílá křídla nejsou ztráta — jsou sluneční reflektor
Bělásci se nehřejí tím, že by absorbovali sluneční záření křídly — dělají pravý opak. Bílá křídla nakloní tak, aby světlo odrážela přímo na tmavé tělo mezi nimi. Křídla fungují jako soustřeďující zrcadla, která zahřívají hrudník. Proto bělásci v chladném ránu sedí s mírně nakloněnými, semknutými křídly — nejde o odpočinek, ale o aktivní termoregulaci.
Žluťásek přežívá –20 °C díky vlastnímu antifreezu
Žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni) přezimuje jako dospělý motýl a dokáže přežít teploty až –20 °C. Umožňují mu to glycerin a antifreeze proteiny, které si sám produkuje a které brání mrznutí buněk. Více než dvě třetiny svého ročního života — zhruba sedm měsíců — stráví v klidu ukrytý pod listím břečťanu nebo ostružiní. Přesto patří k prvním motýlům, které spatříme na jaře.
Housenka běláska řepového roste rychleji než housenka kohokoliv jiného
Housenka běláska řepového (Pieris rapae) zdvojnásobuje svou hmotnost každý den — jde o nejvyšší zaznamenanou rychlost růstu mezi všemi denními i nočními motýly. Za přibližně deset dní vyroste z vajíčka vážícího zlomek miligramu v kuklu přes dvě stě miligramů. Vědecká práce z roku 2023 označila tuto extrémní rychlost za klíčový důvod, proč se druh rozšířil jako globální škůdce na šesti kontinentech.
Bělásek řepový dobyl šest kontinentů za sto šedesát let
Z původní eurasijské oblasti se bělásek řepový (Pieris rapae) rozšířil nejprve do Kanady kolem roku 1860, odtud na Nový Zéland v roce 1930 a z Nového Zélandu do Austrálie o sedm let později. Genomická analýza ukázala, že každá nově obsazená populace se stala zdrojem pro další invazi — šlo o jakýsi štafetový závod přes oceány. Přes opakované genetické hrdlo lahve při každém přeskoku každá nová populace prospívala a expandovala dál.
Přes jednu horskou mezeru přeletí ročně sedmnáct milionů hmyzů
Na průsmyku Bujaruelo v Pyrenejích, širokém jen třicet metrů, vědci napočítali přes 17 milionů přesunujícího se hmyzu ročně. Běláskovití patřili k nejpočetnějším skupinám — ve vrcholných chvílích přelétalo průsmykem přes tři tisíce jedinců za minutu. Masová podzimní migrace přes Pyreneje je pravidelným jevem, který většina lidí přehlíží jen proto, že se odehrává vysoko v horách.